Hovory, ovšem ...březnové

Tak, dovedete si to představit...ruce rozpažené stojím v chodbě rýnovické fary a její osazensto na mne víceméně úspěšně navléká bílé tohle, ještě bílé tamto a přes ramena tohleto. Za půl hodiny mám pomyslně rozsvítit vánoční strom v Rýnovicích a že prý, jako posel páně musím být v bílém. Ještě paruku, ták ... a Andělku k tomu dostanu, ta pak bude hrát na trubku „Tichou noc“. Přijedeme kočárem s lucernou a děti udělají „Aaach!“

Jak to proběhlo, to je kapitola jiná, děti „Aaach!“ udělaly a já se takhle seznámil s hosty březnových „Hovorů...“ Filipem a Lenkou-Leou Novákovými a jejich maminkou, obyvateli to té rýnovické fary a mí příležitostní garderobiéři, když mě „rvali“ do toho bílého ošacení. Lenka nakonec sehrála nejen roli Andělky, ale sehrála to pěkně i na tu trubku.

Dovolte mi proto je níže představit.

Filip Novák 

19 let

- student českého jazyka a literatury na Filozofické Fakultě Univerzity Karlovy

- herec a loutkoherec

- v současné době je také studentem v Budilově divadelní škole a hraje pro společnost

FizioArt

- je součástí souboru Veselé loutky a dříve účinkoval i se souborem Vozichet

- je lektorem dramatického kroužku v Praze.

Lenka-Lea Nováková

17 let

- studentka Střední uměleckoprůmyslové školy v Jablonci, obor Kov a šperk

- hudebnice a výtvarnice

- také studentka v Základní Umělecké Škole v Liberci (dříve v Jablonci) ve hře na trumpetu, dříve i na kytaru

- jako trumpetistka hraje s Velkým dechovým orchestrem a BigBandem při ZUŠ Liberec, a také se skupinou Mandragora

- dříve hrála s Dechovým orchestrem při ZUŠ Jablonec a na kytaru v souboru Eurydika

Malá obyčejná paní

Malá obyčejná paní

Chodí kolem nás, kolem našeho domu. Snad nedělní pauzu drží, jinak dopoledne co dopoledne, v každé ruce plnou nákupní tašku. Posléze jsme zjistili, že chodí až nahoru, pod les, co tam je těch pár bytovek. A to je, pane nějakej kopec. „Malá obyčejná paní s dvěma velkýma taškama“ – tak jsme jí říkali. Pro nějakýho dědka línýho plesnívýho se takhle dře!“ - jsme si mysleli. Malá obyčejná paní.

Víte jak to tak bývá, když se z někým potkáváte dost často, poznenáhlu se vaše oči střetnou, podruhé potřetí, letmý, no spíše náznak, nežli pokyn hlavy...a že by odezva? Tak příště už pokýváte doopravdy až posléze padne i první slovo „Dobré ráno!“ nebo „Dobrý den!...tak zase nahoru, zase nahoru?!“ - spíše taková řečnická otázka.

Tuhle, když jsem se vracel se psem sezhora z lesů, vidím jí sto stopadesát metrů přede mnou jak razí dolu a na zádech...baťoh. „Aha, konečně inovace!“ - pomyslel jsem si. „Už to nebude pořád dřít v rukách, ale v baťohu. Konečně, tak to už dneska nosí všichni, mladí staří, i ti prostřední. Ale ouha, zmýlená neplatí. Na druhý den ji opět potkám, tentokrát už s nákupem, stoupající nahoru. Inovativní batoh na zádech, ale v každé ruce zase ty svoje ohromné nákupní igelitky. Se svou drobnou postavou je takřka courá po zemi. A já si zas pomyslil „Dědek jeden plesnivej línej!“ Ale tentokrát jsem vzápětí ty myšlenky zahnal, vždyť může tam být třeba nemoc, že?!...nebo některý z dosud žijících rodičů. Kdoví? Malá drobná paní jen pokývala hlavou „No, musím toho nosit víc...“ - nechala větu otevřenou. „Tak nashledanou a hezký den!“... „Nashledanou!“

Dny běžely dál. Občas jsem ji viděl z dálky, občas jsme se potkali, se pozdravili, pár slov v chůzi prohodili, usmáli se. Pak po nějaké době jsme si se ženou uvědomili, že jsme ji přestali potkávat. „Co se stalo?“ - divili jsme se „asi to byla přece jen ta nemoc!“ Ani domyslet, proč nechodí, člověk nechtěl. Až jednoho dne, kdy jsem se zase sezhora vracel se psem, vidím za loukou, co je hned pod lesem, na silnici staví autobus MHD. Už je to pár roků, co tu zavedli novou linku. A z autobusu vystupuje malá obyčejná paní s ruksakem na zádech a velkou nákupní taškou v každé ruce. No to jsem si, že žádná špatná zpráva, ale autobus za to může, že už nechodí, opravdu oddechl. Takhle to tahání nákupů má o hodný kus kratší, jen přes tu louku, pár kroků přes remízek a je doma. „Aha“ - říkám si, tak už jí uhodila sedmdesátka!...a jezdí zdarma“. Ten věk ne že bych jí přál, ale to ježdění ano, to rozhodně, vždyť jen za ty roky, co se potkáváme, co toho natahala. Pak přišla jedna sobota, a opět jsme ji potkali před barákem v naší ulici, jak plně naložena stoupá nahoru. „Dobrý den!“ … „Dobrý den!“ … „Dneska né autobusem?“ … „Ale, ráda bych, ale v sobotu nejezdí, ...a v neděli.“ - dodá. “Ach tak, tak hezké dny a nashledanou!“

Čas opět poposkočil, až konečně přišel „den pochopení“. Den, kdy se ukázalo, co a jak je, kdy se pravda vyjevila, den od kterého při setkání před „malou obyčejnou paní“ při pozdravu vždy smekám. Přinesla to manželka. „Hele, znáš tu paní, tu malou, s těma taškama a baťohem?“ … „No jasně, denně ráno, … teď už jezdí autobusem.“ … „Tak představ si, ujala se dvou malých dětí, ...a vychovává je!“ … „Aha, tak žádnej plesnivej dědek nebo …“ - pomyslel jsem si a všechno bylo v tu ránu jasné a jiné a krásné a až slzy do očí vhánějící.

A pak, když jsem ji zase jednou potkal, došlo mi i jak říkala, že už toho teď musí nakupovat víc. Osmělil jsem se totiž optat „A co děti?“ … „To víte, rostou“ - bylo mi odpovědí, „klukovi už jde na šestnáctej a takovej holomek, ten toho už spořádá, ne?! A holce čtrnáct! … a mě došlo, že už ty igelitky stačit nemůžou, to je jistý, proto ten batoh.

A tak se tu teď před ní veřejně a hluboce klaním a svůj kolobouk nejen pomyslně, ale i skutečně, smekám. „Malá obyčejná paní!“

Milan Brož // únor 2018

Stát na desateru

Interesse Jablonec... Nikdo nemá moc zájem jsem něco psát, že? Já bych měla, ale chybí mi na to čas... Ale dnes je tomu jinak! Díky nástupu zimního času, ho mám o hodinu víc! Tak co rychle napsat? No to nejdůležitější!
Byly volby a tak jsem jela do mé Nové Vsi, abych vhodila svůj hlas do urny. Ještě cestou jsem poslouchala v radiu tu úplně poslední předvolební debatu, stále jsem nebyla rozhodnutá. STAN nebo KDU? Nakonec jsem zůstala věrná křesťanské straně, neb si myslím, že pro dobrou budoucnost musí stát stát na desateru. Letos jsem rozvažovala, i když léta před tím jsem tuto stranu bez pochyb podporovala. Ale letos jsem učinila v zemi našeho souseda příšernou zkušenost se sestrou KDU, a to CDU. Tato strana pravděpodobně ve jménu udržení moci přistoupila na pro mě nehoráznou a do nebe volající věc. Povolila sňatky stejných pohlaví a co víc, uzákonila pro ně právo na adopci dětí! Nekřesťanské. Kde zůstalo právo dítěte na otce a matku?
Takže mě toto rozhodnutí uvedlo na pochybnost, zda křesťanské strany vůbec něco o Božím zákonu vědí. Ale pak jsem se rozhodla české zástupkyni věřit. Zde jde přece o víru ... nebo o přesvědčení?
(jo)

Kontroverzní CENTRAL

Malá „CENTRÁLní“ úvaha nejen o OC nebo OG CENTRAL, chcete-li, ale o okresních městech vůbec.

Velká diskuse se s otevřením OC CENTRAL Jablonec v našem městě zvedla. Diskuse, která prolýná horizontálně i vertikálně veškerým obyvatelstvem našeho regionu. Její šíře a hloubka se dá přirovnat snad jenom k době Sametové revoluce, nevynechává jedinnou sociální skupinu, jedinnou příjmovou vrstvu, ani dělení na soukromníky či zaměstnance, živnostníky či úředníky, pracující či důchodce.

První vize OC CENTRAL v Jablonci n.N.

V diskusích se hodnotí nejen samostatný objekt OC CENTRAL, ale městská obchodní síť vůbec, stejně jako velké vylidnění středu města, ke které v posledních letech došlo. „A je to tak správně!“ - myslím. Ono totiž všechno souvisí se vším a jedno od druhého odstřihnout nelze.

Pojďme si alespoň ty hlavní úvahy z diskusí plynoucí probrat.

• Je naprosto jisté, že průčelí protějších domů v ulici Komenského vedoucích od bývalého TUZEXu k Poště byla zcela jednoznačně objetována, nehledě k zřejmému poklesu faktické hodnoty těchto domů.
• Dík různým zásahům došlo ke zbytečnému zploštění stavby, když naopak její odskočení od již zmíněných průčelí protějších domů v Komenské ulici by došlo k otevření prostoru a k jakémusi jejich „ nadechnutí“. Kaskádové řešení stavby se zvyšující se siluetou směrem k bývalému TELECOMU by opticky mohlo jeho mohutnost kontinuálním vedením liníí svého obrysu výrazně zjemnit.
• Velká škoda, dle mého soudu, je i naprostá absence myšlení uchopit celý prostor jako celek a tak ho také řešit. Zaplať „pámbů“ za to, že alespoň zmizel již instalovaný zelený drátěný plot, nicméně prostor je zbytečně rozbit chodníky, zídkami namísto schodiště, apod.
• Už jen jako drobnost se jeví praktická neprůchodnost Jugoslávské ulice a kapsa vzniklá u bývalé Speciální školy. Jen jsem zvědav na ten rybník v těchto místech při případném přívalovém dešti.

Nicméně nežehrejme jenom, připusťme i aspekty opačné.

• Je nepochybné, že konečně došlo ke kultivaci značného území v samém středu města, kde oproti jakémukoliv zvelebování docházelo postupně k jeho další a další devastaci. A například i přes značnou oblíbenost restaurace Koliba nelze tvrdit, že sama o sobě byla prvkem městotvorným. Zrovna tak její okolí.
• Stavba sama, byť ...a možná ku škodě, doznala mnoha změn, zdá se však, že vnější plášť proveden je poměrně pečlivě a instalovaná mřížoví siluet stromů, nahrazující prosklené výlohy, vzhled stavby doslova zachránily.
• Opominout nelze ani nově vzniklou možnost krytého parkování, které v souvislosti s OC bylo též vystavěno. To ocení rozhodně mnozí, a ne jen přímí návštěvníci samotného CENTRALu
• Také jsem zaslechl z rozhovoru dvou dam takovouto úvahu: „Víte, paní, dělám až do šesti. Tady všechno zavírá v pět, já jsem ráda, že budu moct ve městě ještě někam zajít, tady budou mít do osmi (večer)." Co lze na tento argument říci. Takových lidí je hodně.

Vylidňování centra města zajisté nesouvisí pouze s výstavbou nového OC. K tomu dochází již řadu let, dokonce myslím, že se to trochu zlepšilo. Velkou vzpruhou pro město jsou dnes... a dá se už říci, že tradiční, různé trhy, které jsou třikráte do roka radnicí pořádány.

• Příčiny vylidňování jsou různé, když k těm primárním patří odvedení MHD z centra, nárůst počtu automobilů a tím výletů občanů mimo město, vytěsnění a zrušení škol, např. průmyslovky do prostorů bývalého učiliště LIAZ, zrušení obchodní školy „u tramvaje“ apod.
• Ty další příčiny jsou: výstavba velkoplošných prodejen na okrajích města a v sousedním Liberci.
• Opominout však nelze a vnímat musíme i vpravdě skutečnou devalvaci okresních měst po zrušení okresů, kdy velká část správních úřadů, a tím i počtu lidí v samém centru měst, ať úředníků či volených zástuců, z center zmizela, zrovna tak jako redukce různých okresních poboček, ať se jedná o sektor bankovní či jiný, kdy většina „ředitelství“ se přestěhovala na „kraje“, u nás tedy k sousedům do Liberce. A právě tito lidé dávali obživu všem těm jídelnám a restauracím.

Tyto všechny skutečnosti k vylidňování center okresních měst velmi přispěly, či je ve velké míře i zavinily. Pak se nelze rozhořčovat nad tím, že zmizely pohostinské provozovny, jako např. restaurace hotelů CORSO, či PRAHy, zrušení Venuše apod. Ťežko to současným vlastníkům lze vyčítat, když „barák“ by si touto činností, právě dík výše uvedeným příčinám úbytku možných pasantů, na sebe nevydělal.

Věřím, že po těch pětadvaceti letech, kdy se bouřlivě rozvíjela především krajská a zvláště nová (nebo obnovená) krajská města, přichází pomalu i doba, kdy opět obživnou i ta města bývalá okresní, kdy opět vzroste ruku v ruce jejich prestiž i rozvoj.

Je jen škoda, že při plánování (plánuje-li se v Jablonci vůbec nějak komplexně) se opomíjí zásadní důvody proč „to ano a tamto ne“. V případě OC CENTRAL je člověk až udiven např.i skutečností, že takováto stavba byla postaven v mistech, kde už tak byla doprava velmi komplikovaná, a při tom bez jakéhokoliv spojení s MHD, dostupná prakticky jedině „pěšákům“ a automobilistům. Těžko si totiž dovedu představit, že někdo poběží z až poměrně vzdáleného budoucího dopravního terminálu od Tržnice až nahoru do kopce do tohoto nově vzniklého OC.

Barák stojí, určitě si své oblíbence najde, o generaci teenegerů ani nemluvě. Oči usedlíků postupně přivyknou, návštěvníkům města a turistům to „ani nepřijde“ a tak si nakonec lze jenom přát, aby stavba naše město ovlivnila jen v tom dobrém a další projekty podobného významu a velikosti byly připraveny s větším ohledem na naše město, na prostředí a místní obyvatele, s větší prozíravostí a citem pro okolí. Vždyť porovnáme-li vztah k okolní zástavbě těch dvou nejnovějších dominantních budov, které obhlédnu z jednoho místa od hotelu Zlatý Lev, nemyslím si, že by OC CENTRAL se ke svému okolí choval ohleduplněji a vstřícněji, nežli už léta kritizovaný a ještě za komunistické éry projektovaný hotel Merkur. A to je snad to zjištění nejsmutnější.

(mb)

Eurocentrum pod rampou

Někdy se dějí takové věci, že tomu normální člověk těžko porozumí. Je to, jako by se člověk levou rukou drbal za pravým uchem, prostě úplně naruby.

O čem je řeč? Právě o tom svrchu napsaném.

„Hele, jedu do Jablonce, mám tam schůzku, nevím ale kde to je. To máte nějakou novou restauraci...“ - mi volá známý a sáhodlouze vysvětluje.

„O čem to mluvíš?...“ - už to jeho povídání nemůžu vydržet, „...znám tady všechny hospody, většinu jsem kdysi i zásoboval, nebo i vybavoval vším potřebným, i kuchyním „hacap“ sestavoval. Tak o co ti jde?“
On je hrozně ukecanej, všechno vždycky zdlouhavě, než se dobéře jádra pudla. Ale konečně je to venku. Restaurace „Pod rampou“ se ta destinace, kterou hledá, jmenuje. Nic snazšího. Kde je „Rampa“, to každý ví. Na Výstavišti přece, to každý ví. Tedy dnes, po novém, je to v areálu „Eurocentra“. Před lety provedená rekonstrukce se docela povedla, klub to je, restaurace a malý sál, mockrát jsem to navštívil. Tam i tam. „No a když se to jmenuje Pod rampou, tak je to zřejmě dole, od kina Junior se tam jde... jako z prostoru amfiteátru...“ - nahlas přemýšlí a zároveň informuju známýho a vysvětluji mu to. „...jsou tam dole vesměs nevyužité prostory, tak tam zřejmě „vymysleli“ novou restauraci, no proč né, i když … vedle je restaurace Eurocentra, tak se to může hádat!“

Poděkoval, a tím to pro mne skončilo.

Neskončilo. O dva dny později, sotva zvednu telefon, respektive ťuknu na mobilu na zelenou, jsem zaplaven přívalem slov, ano, tušíte správně, toho známého, co jsem mu radil o restauraci „Pod rampou“ a co neumí mluvit jednoduše. No to byla záplava, a že to tam není, a že to nemohl najít, a že si připadal jako blbec, a že se tam z města dvakrát vracel a že... a že... a že... a že až po třetí to našel, ale jen díky kolegům, kteří ho z okna viděli pobíhat v amfiteátru a zavolali.
„A ono to bylo tam!!!“ - mi nakonec zdůraznil.
„Kdeee tam?“
„V Eurocentru!“ - na mě vítězným hlasem. „Jo, v restauraci Eurocentra je ta hospoda Pod rampou!“ - a asi tuše, jak překvapením lapu po vzduchu a hledám slova odpovědi, ještě škodolibě dodal „To čumíš, ty vole, co!“To čumím, dodnes. Při první příležitosti jsem se tam šel podívat. Vejrám na vchodové dveře do restaurace Eurocentra, vejrám...no, fakt jak kdyby mi uletěly včely. Na dveřích cedule „Restaurace Pod rampou“. Hlava mi to nebere a „připadám si jako debil“. Na „fejsbůku“ existuje taková skupina, stejného jména, tedy „Připadám si jako debil“. Tohle jak kdyby byl příspěvek právě do ní.

To mi připadá, jako když na přejezdu u zastávky do Jinolic byla hospoda, co se jmenovala „Na zastávce“, nebo „Na přejezdu“, už si nepamatuju, ale tak nějak logicky. A leta prosperovala. Pak přišli „ti chytřejší“ a jednou se to jmenovalo „U Křemílka“, jindy „U Vochomůrky“, já už nevím jak všelijak, ale nikdy to už neprosperovalo, nemělo to logiku, ten název s místem, nemohlo to jít. Lidi to nepřijali. Teď tam je sklad koberců. To bych samozřejmě té staronové restauraci „Pod rampou“ nepřál, ani tomu Eurocentru, aby tam byl sklad koberců, ale bojím se toho.

Věci mají mít, myslím si, nějakou vnitřní logiku, aby je lidé vzali. Nevím, jak k tomu došlo, už ani to zásobování nedělám, tak mi to může být jedno. Jen si říkám, že to je fakt jako to „drbání se levou rukou za pravým uchem“ a přijde mi, že to nejsem já, kdo by si měl v tomto případě připadat jako ….., no, však víte.

mw

„Proč se tu kácej ty stromy?“

Je to takový malý trojúhelník plný stromů, vede tudy potůček, co stéká z Doliny, potrubím překoná (spíše by se hodilo „podkoná) ulici Liliovou a teče dolu až k ulici 5.května, kde se vlévá do Nisy. Tam nahoře kdysi byl lehce přehrazen a tehdejší pán sousedního pozemku tam umístil „vodní trkač“. Pro neznalé, to je takové zařízení, čistě mechanické, které dokáže načerpat vodu zcela zadarmo do vaší nádrže. Souběžně s potůčkem vede dolu takova silnička asfaltová, jenom k tomu dřevěnému domu. Myslím, že adresou to tu ještě je ulice Antala Staška. 

Právě sestupuji s Doliny, byl jsem až nahořem na pramenech. Přecházím Liliovou a najednou vidím tu spoušť.

„Pane,...“ oslovím nejbližšího káceče s motorovou pilou „... proč se tu kácej ty stromy?“

Motrová pila pokrčí rameny.
„Pane, proč se tu kácej ty stromy?“ - pokusem číslo dvě opakuji otázku.
„To já nevím. Zeptejte se jeho!“ - a rozmluvená pila ukazuje bradou na oranžovou vestu.

„Proč se tu kácej ty stromy...“ - obracím se na „oranžovou vestu“ a ještě dodám „...pane?“

Jen pokrčení ramen mi je odpovědí. Až na třetí pokus se rozmluví i oranžová vesta, ale na slovo je skoupá: „To město...“. Víc jsem z ní nedostal, byť vysvětluji, že se neptám, kdo to povolil, ale proč se tu kácí a cože se to tu bude konat?
Odpověď už znáte: „To město...“

Tak jsem se za chvíli vrátil s fotoaparátem a fotografiemi dosvědčuji tu spoušť. Zajímavé je, když mne po chvíli, co fotím, zaregistrovala oranžová vesta: „Pane, pane,...tady mám to povolení!“ a jala se mi nabízet to povolení k nahlédnutí. Ale to už jsem odcházel a „Vidět povolení, o to nestojím. To mi je jasný, že byste to bez povolení nedělal. Já chtěl vědět proč?... a to je rozdíl, víte! A na to město, jak jste mi radil, se zeptat půjdu, tomu věřte!“

Tak mi jdou myšlenky, jak se vracím domů, proč se to tu kácí, komu to vadí, těch pár vzrostlých stromů. Tam přeci nemůže nic stát, takovej štráfek země a ten potůček a hned silnička. Říká se, že Jablonec je nejzelenější město takovéto velikosti. Tak proto se asi může kácet... aha, a za pár let bude po... Anebo, úvaha jiná. Koupím si pozemek vedle vzrostlého lesa nebo skupiny stromů. Ty stíní, vím, ale mě to v tuto chvíli nevadí, já přeci miluji přírodu. Za pár let ale...pánečku, pěkně si podám žádost o povolení vykácení a zdůvodnění? ...no přece stín, vlhkost, hniloba, plíseň, zdraví!!!...také listí mi padá, a tak. Ale vždyť přece ...mě jde hlavou... o tom věděl dopředu, tak proč to kupoval? Nebo... že by... aha!!! Kalkul, jasně, nebo, a to je ještě horší, domluva jakási, s kýmsi, kdo to povolení může zajistit, může pomoci mi.

No, tak mi to jde hlavou. Bylo by zajímavé, kdo mocnej, nebo spíš ne-mocnej … á propos, nezdá se vám také, že většina „mocných“ jsou s té své moci až „nemocní“... tak se ptám, kdo z těch „mocných nemocných“ si to povolení zařídil.

Půjdu se zeptat na to město, a dám vědět, celou odpověď. Jité je však jen to, že ty stromy tam včera ještě stály a dnes už nestojí.

Poslední dvě fotky, s ještě vzrostlými stromy, jsou přejaty z EARTHu.

mw

Podpora a Unterstützung

Válka znamenala už vždycky v dějinách lidstva bídu a utrpení pro mnoho nevinných obyvatel včetně těch nejmenších. V dnešní době můžeme také sledovat online zpravodajství z postižených oblastí, díky utečencům a jejich vyprávění jí můžeme být velice blízko. Mnoho lidí se snaží pomáhat, bere si válečné sirotky do rodin za své, posílá humanitární pomoc, někteří jedinci se vydávají jako dobrovolníci přímo na místa, kde je nebezpečno, aby tam léčili a zachraňovali zraněné.  Díky pašeráckým bandám, které vydělávají na lidském neštěstí a rozšiřují zkazky o tom, jak se v Evropě o všechny postarají, jak lidé dostanou dům, auto, peníze, čelíme nebývalému přílivu obyvatel tzv. arabského etnika. Nejvíce je touto uprchlickou vlnou postiženo asi Německo, kde se odhadem pohybují circa dva miliony žadatelů o azyl. Ne všichni to berou s humorem, s jakým se tam vyprávějí vtipy.
Například:
"Afričan právě požádal o azyl a jde radostně norimberskou ulicí. První osobu, kterou potká, osloví a řekne: Děkuji vám milý Němče, že jste mě přijal do své země, poskytl mi podporu, ubytování a zdravotní pojištění. Osoba ale odpoví: Mýlíte se, já jsem Albánec. Afričan jde dál a osloví další osobu: Děkuji vám, že máte takovou pěknou zemi tady v Německu. Osoba odpoví: Nejsem Němec, jsem Rumun. Afričan osloví další osobu, kterou potká, podá jí ruku a třese jí: Děkuji vám za vaše krásné Německo. Osoba zvedne ruce a říká: Já jsem Egypťan, žádný Němec! Afričan vidí sympatickou starší dámu a zeptá se: Jste Němka? Žena odpovídá: Ne, jsem Turkyně. Afričan se nechápavě táže: Kdepak jsou všichni ti Němci? Turkyně se podívá na hodinky a řekne: Pravděpodobně v práci."
Anebo:
"Přijde uprchlík do Německa a potká vílu: Splním ti tři přání. První přání: Chtěl bych dům. Před uprchlíkem stojí dům. Druhé přání: Chtěl bych auto. Před domem stojí auto. Třetí přání: Chtěl bych být pravý Němec. Šup, dům je pryč, auto je pryč. Zděšen se ptá: Kde je můj dům a moje auto? Víla odpoví: Jsi teď už Němec, a proto si musíš na všechno vydělat prací."
Jo jo, s humorem jde všechno líp, říká se. Tak na viděnou s integrovanými cizinci, oblíbenou výletní destinací jsou pro ně totiž česká města - Liberec, Praha (a už mají v plánu zavítat i do našeho Jablonce). Třeba najdeme společně nějakou pokrokovou myšlenku, jak v této palčivé záležitosti pomoci. Pomoc a podpora může mít totiž mnoho forem. I třeba vztyčené autobusy v centru Drážďan jako projev solidarity. Autobusy (samozřejmě ale jiné) byly původně vztyčeny v syrském Aleppu jako barikáda, aby zabránily palbě na civilisty. V saské metropoli stojí symbolicky právě před kostelem, který byl ve druhé světové válce vybombardován a jehož trosky (jako pomník) připomínaly čtyřicet let hrůzy války. S novou výstavbou se začalo teprve koncem devadesátých let minulého století. A tak jako vstal z mrtvých i tento kostel, vstane z mrtvých i Aleppo. Hlásá letáček na spodku jednoho z autobusů.

(jo)

Jakpak asi o autobusech smýšlí Martin Luther (stoje mezi kostelem a vozidly)...

Drážďany vstaly z mrtvých, vstane i Aleppo.